 |
| Kamila Pernická, reportáž TV NOVA 1.2.2012 |
K sepsání tohoto příběhu mě donutilo rozhořčení a absolutní zklamání z lidí a z doby, ve které žijeme. Ano, každý víme, že něco tady není už delší dobu v pořádku, všichni kroutíme jen nevěřícně hlavou, ale dojde nám to teprve tehdy, kdy se dostaneme do situace, jako jsem se 1. 2 2012 dostala já.
Se svým partnerem jsem se vracela z města a cestou domů jsme se zastavili u místního kravína v Čeladné, zkontrolovat ,,mé svěřence“ – opuštěné, z domovů vyhazované kočky, o které se již čtvrtým rokem starám. Na témže místě se nacházejí také budky s telaty, které mám při krmení koček přímo na očích, takže zdejší chov skotu tím pádem taky dlouho znám. Ty dny byly jedny z nejmrazivějších za poslední zimy, teploty scházely pod 20oC. Protože znám způsob práce a péče místních zaměstnanců kravína, budky s telaty jsem šla také obhlédnout. Úplně jsem se zděsila, když jsem jedno z pěti telat viděla ležet na zmrzlé zemi bez podestýlky. Silně se třáslo, hlavu mělo skloněnou k zemi, jen nápadně rychle oddechovalo, jak bylo mrazem vyčerpané. Měla jsem velkou obavu, zda vůbec přežije. Ten pohled byl skličující. Telátko bylo čtyřdenní, jak jsem později zjistila. Nečekala jsem na nic a okamžitě vešla do ohrádky před budkou a snažila se telátko přesunout dovnitř. Nemělo sílu ani stát, musela jsem ho tam odsunout. Když jsem jej zespodu podebírala, skoro celé břicho mělo mokré a srst na koncích zmrzlou v led. V budce bylo jen velmi málo slámy (navíc prosáklé močí a výkaly) na to, aby telata v tomto mrazu mohla mít dostatečnou izolaci před chladem zespodu. Okamžitě jsem se telefonicky spojila se zootechnikem, který v tomto kravíně pracuje, a vysvětlila mu naléhavost situace, a že je potřeba urychleně jednat. Vyloženě jsem jej prosila, aby mrznoucímu teleti poskytl potřebnou péči. Na to téma se mnou nechtěl bavit, jen tvrdil, že se nedá nic dělat, pokud se tele bojí do budky vlézt. Dál už na mě nereagoval a po chvíli mi telefon vypnul. Nebylo na co čekat, telátko evidentně trpělo, a tak jsem jej za pomoci svého partnera začala hojně podestýlat slámou, kterou mi přítel nosil ze seníku odvedle. Bylo mi jasné, že je třeba tele co nejdřív osušit, že mokré se jen těžko zahřeje. Slámy jsme nanosili takové množství, aby se z ní dalo vystlat dostatečně vysoké lůžko. Také jsem jej slámou po celém těle obalila, aby se co nejrychleji zahřálo. Teplo jsem pro něj vytvářela zároveň i tím, že jsem ho hřála vlastním tělem. Jednala jsem zkrátka tak, jak jsem považovala za nutné. Telátko bylo vyčerpané, leželo, stále se hodně třáslo a bylo pod stresem.
S dalším člověkem, který měl v kravíně službu a kterého jsem žádala, aby situaci řešil, jsem dopadla
stejně jako se zootechnikem. I on mě odbyl tím, že vše je pod kontrolou. Ať tele, když je mokré, nechám venku – mráz jej prý osuší. Toto řekl, aniž by se na tele šel podívat.
Reportáž TV NOVA 1.2.2012
Svou bezradnost z nezodpovědného chování zaměstnanců kravína jsem proto řešila okamžitým voláním místnímu veterináři a ptala se jej, co ještě pro záchranu telátka mohu udělat. O všech krocích, které jsem provedla, jsem mu řekla. To, že bych slámou mohla tele zapařit (jak mě poučoval zaměstnanec), zvěrolékař jednoznačně vyloučil. Dále mi poradil, jak ještě mohu telátko prohřát. Doporučil 1,5 l mléka o teplotě 40 °C, nebo čaj. Požádala jsem svého přítele a ten vše zajistil. Z pasivního přístupu zaměstnanců kravína jsem byla velmi zoufalá a sklíčená a obrátila jsem se ještě na lidi kolem ochrany zvířat a zeptala se na jejich názor. Ti usoudili, že pokud není možná domluva a zaměstnanci jsou tak neteční, že už snad zbývá jen zavolat média. Váhala jsem… S laxním, nevstřícným přístupem těch lidí a nedostatečnou péčí se setkávám již čtvrtým rokem. Snažila jsem se po celou tu dobu se s nimi přátelsky na změně podmínek pro zvířata domluvit. To jsem ale nyní při pohledu na to strádající telátko viděla jako naprosto bezvýsledné. Proto jsem se rozhodla s příjezdem
televize souhlasit. S nadějí, že se lidé budou více zajímat o to, jak opravdu dnes takzvaná hospodářská zvířata žijí. Viděla jsem to jako šanci pro ta další, která na tolika místech tiše strádají, aniž si jich někdo všimne. Zároveň to pro mě bylo velmi bolestné rozhodnutí, protože jsem věděla, že kočky, o které se u kravína starám, se mohou stát v tomto případu rukojmími... Televize přijela po více než hodině, kdy situace telátka byla již díky našemu úsilí příznivější. Ve stavu, v jakém jsem jej našla, nemohlo až do příjezdu televize pochopitelně zůstat. Hned na začátku jsem také reportérovi dopodrobna popsala, v jakém stavu a kde jsem tele našla, a jak to při jeho nálezu vypadalo. Totéž jsem řekla i na kameru. Také to, že všechny kroky k záchraně jsem průběžně konzultovala s místním veterinářem, poskytujícím služby tomuto kravínu. Reportér chtěl, abych zůstala s telátkem v budce. To mi leželo stále hlavou v klíně a ještě pořád se třáslo.
 |
| Reportáž TV NOVA 1.2.2012 |
Televize okamžitě začala vše točit. Mého partnera požádali, aby jim při natáčení držel světla a pomohl s vyhledáním ošetřovatele, jehož vyjádření chtěli také natočit. Tím se stal můj partner přímým svědkem všech událostí. Zaměstnanec kravína na otázku reportéra, zda telata tuto noc přežijí, s pokrčenými rameny řekl, že se musí doufat, že snad ano a ještě mě nařkl z toho, že při takovém zacházení mohu tele zabít. Toto mé ,,zacházení s teletem“ však bylo od začátku opřeno o doporučení kvalifikovaného člověka - zvěrolékaře. Po odjezdu televize jsem pokračovala v péči o telátko a rozhodla jsem se u něj zůstat tak dlouho, dokud se jeho stav nestabilizuje. Ani chvíli jsem neuvažovala, že bych odešla a nechala jej tak. To by mi srdce ani svědomí nedovolilo. Věděla jsem, že o tom, jak dlouho budu moci s teletem být, ale nerozhoduji já. Nedlouho po odjezdu televize dorazil k budce majitel kravína a po slovní rozepři mě násilím vyvlekl ven a vyhodil z pozemku. Telátko už na tom bylo naštěstí lépe a budku jsme zajistili tak, aby z ní nemohlo vylézt. Skoro tři hodiny, co jsem u něj byla, (před tím, než mě majitel vyhodil) jsem ho hladila, hřála a uklidňovala, aby se cítilo v bezpečí. Bylo vyčerpané, ale než jsem od něj byla odvlečena, dýchalo daleko klidněji a vypadalo, že to zvládne. Teď už byla budka opravdu dostatečně vystlaná a izolovaná, takže nějaké teplo bylo vytvořeno. Následující dny i noci jsme chodili s přáteli stav telátka tajně kontrolovat a průběžně jej dostýlali. Druhý den přijela televize natočit vyjádření KVS a také dotočit záběry telat.
 |
| Reportáž TVNOVA 1.2.2012 |
 |
| Reportáž TV NOVA 1.2.2012 |
Reportáž měla být další den odvysílána. Reportér mi telefonoval a ujišťoval se, zda opravdu souhlasím s jejím odvysíláním. Souhlasila jsem, nenapadlo mě, co se stane dál. V této situaci jsem se ocitla poprvé a nic jiného, než to, že bude reportáž po pravdě odvysílaná, mě nenapadlo. V daný čas v odpoledním zpravodajství, jak bylo avizováno, ale reportáž odvysílaná nebyla. Snažila jsem se zjistit proč. Reportér jen projevil rozpaky a sám byl velmi překvapený tím, že se tak nestalo. Byl evidentně zklamaný a ujistil mě, že budu informována o tom, proč k odvysílání nedošlo. Další dny se mi ale už neozval. Myslela jsem si, že nějakým ,, záhadným“ zásahem se podařilo zamezit zveřejnění tohoto příběhu, ačkoliv tato reportáž měla být mezi pevnými vysílacími body. Co jiného jsem si mohla myslet? Vše mi začalo být nějak nepochopitelné a plné otazníků. Nakonec jsem vzala jako holý fakt, že se reportáž zkrátka nehodila. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se od přátel a známých dozvěděla, že reportáž byla o dva dny později odvysílaná ve zcela jiném duchu, s úplně jiným vyzněním. Z natočeného materiálu byly zařazeny pouze záběry, které se zabývají obecnou otázkou,
zda jsou zdravá telata schopna přežít ve dvacetistupňových mrazech. Tím ignorovala skutečný důvod, kvůli kterému byla k natáčení přivolána. Tak se stalo, že o problému s teletem ohroženým na životě reportáž vůbec nepojednávala. Navíc mě v reportáži vylíčili jako člověka, který svým nesmyslným chováním málem zabil tele a ještě ho ve strachu o vlastní zdraví zbaběle opustil. To byl opravdu šok a obrovský otřes, z něhož jsem se snažila pomalu zorientovat. Doposud se s takovou skutečností nemohu smířit a nesmířím! Zůstává ve mně jediné, kam se vlastně vytrácí pravda a zda o ni vůbec někdo stojí. Je slušnost a zodpovědnost člověka pouhým přežitkem a důvodem k posměchu? Pevně věřím, že napříč všemu, co se kolem nás dnes děje, tomu ale tak není. Že je pořád mezi námi spousta slušných a dobře smýšlejících lidí, kteří věří a vědí, že takové věci mají smysl a pravda se stejně dříve nebo později ukáže.
